26. dubna 2008 v 19:08 | Cattgirl
|

Lidi, konečně jsem se dokopala k tomu, abych vám napsala povídku ke KRVAVÉ STOPĚ!!!:o) S kapčou jsem spokojená, doufám že budete i vy!:o) Takže, tady to máte a prossííímm nekoukejte na hrubky XD
Jinak do dalšího týdne tady snad přibyde další kapča k LASCE A NENÁVISTI a potom NENÁVIDĚNÝ SVĚT. Taky vám napíšu prolog k SEVIE AND ME...
LIMIT KOMENTÁŘŮ=25
4.kapitola
Síla myšlenky
Po nekonečné půl hodině utíkání před Filchem a jeho kočkou jsem si konečně razila cestu k Zapovězenému lesu, kde jsem měla sraz s Marqem. Jakmile jsem dorazila na smluvené místo, už tam netrpělivě přešlapával z místa na místo. "No kde si?" zeptal se a ukázal mi úsměv, který uměl jenom on.
"Filch." Odpověděla jsem a on okamžitě pochopil. "Matka by nebyla ráda, kdyby to věděla." Řekla jsem a vydala se za bratrem, který šel do tmy lesa.
"Nic se nedozví." Otočil se a pokračoval. "Jdeme se jenom napít. O nic víc tu nejde." Pokrčila jsem rameny a dala se do kroku. "Jak je to se Zmijozelem? Kam půjdeš?" začal znova rozhovor.
"Samozřejmě do Zmijozelu." Usmála jsem. Jenomže já vlastně nevěděla jak to bude. Týden byl už skoro pryč a já jsem si uvědomovala, že se mi v Nebelvíru celkem líbilo. Musela jsem ale i uznat, že Zmijozel mě lákal a být s bratrem číslo jedna a bratrem číslo dvě- Marq a Lucius- mě to k němu lákalo ještě víc. Rozhodla jsem se, že si ještě jednou nechám ten opelichaný klobouk nastrčit na hlavu a on to rozhodne za mě. Najednou se mi do plic nadrala vůně krve a já nepatrně kývla na Marqa. Ten mi dal znamení, že se jde kouknout blíž a když uviděl, že kořist je blízko jsem se okamžitě přeměnila. Jakmile jsem měla oči jako černota, zuby jako nejostřejší nůž a nehty jako největší drápy té nejdivočejší šelmy jsem se za nim vydala. Schovala jsem se za strom a poslouchala pro mé uši rajskou hudbu, neboli pulz, který se nečekaně zrychloval. Pořádně jsem se podívala do temnoty a uviděla člověka, který v ruce dřímal kuš.
"Nechám ti ho." Pošeptal Marq, když viděl jak si olízám rty při představě, jak se do člověka s chutí zakousnu. Počkala jsem si tedy, aby se osoba blíže přiblížila. Jenomže to co jsem viděla mě dokonale vyhodilo z rovnováhy. Když se člověk přiblížil, všimla jsem si, že mu ze zad navazuje kůň. "Kentaur." Zavrčela jsem a vyšla z úkrytu. Jakmile mě spatřil, namířil na mě kuš.
"Nepřibližuj se, nebo to na tebe použiji dítě." Jeho zrychlování tepu mě doslova vyhodila zpět na laďku. "Ublížím ti."
"To si jenom myslíš." Pohrdavě jsem se zasmála a přiblížila jsem se. Kentaur na kuši zmáčkl spoušť a šíp vystřelil do vzduchu směrem ke mně. Když byl letící šíp blízko skočila jsem a šípu jsem se nepatrně dotkla. Teď už jsem měla jediný cíl- zabít kentaura. Jedním skokem jsem se ocitla na něm. Popadla jsem vyděšeného kentaura kolem krku a trhla jsem doprava. Jakmile se ozvalo hlasité křup se muž s ocasem koně skácel na zem a jeho tep přestal pulzovat. Klekla jsem si na kolena a naklonila jsem se k jeho krku. Vyhrnula jsem horní ret a ukázala tak své špičáky, které se pomalu a slastně zabořili do jeho krku. Začala jsem sát a cítila ten krásný pocit, když do mě proudí krev někoho jiného. Tahle byla ale o trochu jiná, než normálního člověka. Chuť byla zvláštní, ale přesto dobrá. Černý pramínek vlasů se mi uvolnil z volného culíku a pohladil moji sněhovou tvář. Levou rukou jsem si vlasy strčila za ucho a pak ji položila na svoje místo- na kentauří krk. Cítila jsem, jak krev pomalu stydla a přestala téct. Vytrhla jsem se z něj a chvíli si užívala lechtání, který činil potůček krve, který mi stékal z úst po dolním rtu až k bradě.
"Ros?" bratrův hlas mě vytrhl z transu a já jsem si rukou utřela krev. "Zase si to všechno vypila?" založil ruce v bok a pokýval hlavou. "Jdi dovnitř, obstarám si jiného." Chytil mě za pas a tím mi tak pomohl na nohy. Rychlý přínos kentauří krve učinil to, že jsem byla trochu malátná tak jsem zavrávorala. "Zvládneš to?"
"Ano, vše je v naprostém pořádku." Odpověděla jsem a přeměnila se do normálu. Bratra jsem objala a vydala se do hradu.
*
V klidu jsem šla chodbou, ale můj klid narušil můj instinkt, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Nechala jsem to být a vydala se do Nebelvírské společenské místnosti. Zrovna když jsem zahýbala za roh mě zadržel známý mužský hlas. "Já to tušil." Otočila jsem se a zcela šokovaně koukala na kluka, který byl celý v černém. Krátké špinavé blond vlasy měl rozházené ze strany na stranu a zelené oči mě propalovali. "Tušil jsem, že jsi tady."
"Samueli." Pošeptala jsem a vrhla se chlapcovi kolem krku. "Myslela jsem."
"Že jsem mrtev?" dokončil větu a koukl se mi do očí.
"Ano." Zahanbeně jsem oči stočila na svoje boty. Svoji chladnou ruku mi sáhl na tvář a jemně mě pohladil. Tvář mi zvedl a pak mi věnoval polibek, který umí dávat pouze jenom ten nejdokonalejší upír na zemi. Na povrch se mi vydrali myšlenky, které jsem roky zadržovala.
"Rosalind představuji ti tvého budoucího manžela." Ukázala matka na krásného chlapce naproti mně. "Jmenuje se Samuel Smith Sirkensen." Líbil se mi to ano, ale bylo mi teprve dvanáct a já se nehodlala vdát.
*
Utíkala jsem po zahradě, ale on byl rychlejší. Popadl mě za bok a políbil. Když se odtáhl, pošeptal mi do ucha: "Nechceš vidět můj pokoj?" Odstrčila jsem ho od sebe a zakřičela.
"Samueli Smithi Sirkenseni! Co mi to tady dáváte za nemravnostní návrhy?" zatřepala jsem hlavou, aby se mi černé vlasy, které teď na sluníčku měli odlesk tmavě modré dostaly před oči. Mírně jsem naklonila hlavu, abych vypadala neodolatelně. "To si mě musíte nejdříve chytit." Prohlásila jsem a se smíchem na tváři jsem znova začala utíkat. Ještě jsem za sebou slyšela, jak se směje, že mi dá náskok.
*
Odcházeli jsme od našeho oblíbeného místa zkratkou, když v tom nás napadli vlkodlaci. Oba jsme se hned přeměnili a začali s nimi bojovat. Bylo jich šest- v přesile a hned nám bylo jasné, že mi nebudeme ti, kteří vyhrají.
Když nám zbývali už jenom tři, zaměřila jsem na jednoho. Byla jsem jim tak zabraná, že jsem si nevšimla, jak se ke mně zezadu plížil další. Hodil po mě nějaký oštěp a byl by mě propíchl, kdyby si do jeho směru nestoupl můj snoubenec. Vlkodlaka se kterým jsem bojovala jsem jedním pohybem zabila a koukla co se stalo se Samuelem. Ležel na zemi a držel si oštěp, kterým měl propíchlé břicho. Poslední dva vlkodlaky jsem nechala být a sedla jsem si k Samuelovi. Začala jsem brečet. "Ros." Zachraptěl a pohladil mě krvavou rukou po tváři. "Je mi to líto." Rozbrečela jsem se ještě víc a hlavu jsem si položila na jeho hruď, která se už nehýbala. Slzy mi tekly proudem a jeho černá košile byla celá mokrá. Zprava ke mně přišel vlkodlak a popadl mě za vlasy. Nebyla jsem schopná ničeho jiného než ječení a škubání sebou. Táhl mě až k nějaké chatrči, kde mě zavřel. Jakmile jsem se ocitla uvnitř boudy, jsem začala bušit do dřevěných dveří. Nakonec jsem vyčerpáním upadla a nechala zavřené oči. Po nekonečně dlouhých hodinách jsem slyšela, jak někdo otvíral dveře a bral mě do náruče. Nasála jsem vzduch a podle voňavky jsem poznala Marquise. Z posledních sil jsem ho popadla za košili a znova se rozbrečela."Už je to v pořádku ššt." Utišoval mě a nesl mě domu.
*
Mokré oči se mi upírali na členy rodiny."Sama jsi to viděla." Promluvil otec. "Byli v přesile, neměli jste šanci." Popadla jsem polštář a znova se rozbrečela. V uších mi zněla ta hrozná slova. Je mrtev…Samuel je mrtev…
Cítila jsem, jak jeho ústa putují od mích rtů, až ke krku. Slízal zaschlou krev, kterou jsem si nedotřela. "Ale jak to?" zeptala jsem se.
"Magie." Odvětil prostě a znova se mi přisál na krk. Moc dobře jsem věděla, o jakou magii přesně se jednalo- o černou. "Jak to bude?" po druhé se ode mě odtrhl.
"Co jak bude?"
"S námi, se školou a tak." Samuel se usmál a přitáhl si mě ještě blíž.
"S námi? Mohli bychom pokračovat, tam kde jsme skončili." Pošeptal mi do ucha. "Se školou si nedělej starosti. Sem chodit nebudu, ale magii umím dobře. Učil jsem se přece od tvého otce." Odpověděl. Ano, kdo se nechal učit od mého otce, tak byl pak prvotřídní upír a kouzelník…tak jako já s Marqem. "Budu tě chodit navštěvovat." Znova mě políbil. Bylo toho na mě trochu moc a tak jsem ho odstrčila. "Ty nejsi ráda?" zeptal se s obavami v hlase.
"Ne, jsem velmi šťastná." Usmála jsem se a přitáhla si ho k sobě blíž. Svými rty jsem přejela ty jeho, ale pak jsem se zase oddělila. "Ale jsem unavená, jsem zrovna po lovu." Řekla jsem pravdu a on přikývnul.
"Zítra ještě nepřijdu, ale pozítří ano. Mimochodem, Marquis už to ví." Mrknul na mě a přenesl se. Jak to, že Marquis věděl, že můj snoubenec žije, ale já to nevěděla? Ať si mě zítra nepřeje…
*
"To se mi muselo opravdu jenom zdát." Zamumlala jsem pod peřinou a hned na to jsem si sedla. "Lily?" zamžourala jsem očima po pokoji. Slunce nám v plně svítilo do pokoje. Odpovědí mi bylo pouhé převalení na bok a tiché "Nech mě ještě spát." Pokrčila jsem rameny.
"Tvoje blbost." Sykla jsem, hodila jsem na sebe tu nechutnou uniformu a šla na snídani.
*
První co se mi postavilo proti mím rentgenovým očím byl vlkodlak, který umí opravdu skvěle líbat. Už vím, proč jsem po něm tolik toužila -a popravdě, ta touha ještě nezmizela-. Byl až neuvěřitelně podobný Samuelovi. Až na ty oči, které se mu zbarvovali z oříškové do zlaté. Mé chování se tedy vysvětlilo, ale co to jeho? Že bychom měli stejné sympatie? Mávla jsem nad tím rukou a vydala se na snídani.
*
Stoupila jsem do Velké síně a rozhlížela jsem se, jestli tam už není Marq. Pro jeho štěstí tam ještě nebyl a tak jsem se rozhodla, že si sednu ke zmijozelskému stolu. Naprosto jsem ignorovala znechucené pohledy některých zmijozeláku a sedla jsem si na svoje místo- vedle místa Marqa. Musela jsem uznat, že ten včerejší nápad s lovem byl velice dobrý nápad. Cítila jsem se neuvěřitelně silně, že bych přeprala klidně i deset vlkodlaků a to klidně sama. Zrovna, když jsem si do skleničky nalívala džus, se rozrazili dveře a v nich stála Zmijozelská partička. Okamžitě jsem se zvedla a šla za Marquisem. Ten jak mě uviděl okamžitě zpozorněl. "Ahoj Ros." Pozdravil mě a chystal se mě obejmout, já ho ale energeticky odstrčila. Udiveně se na mě podíval, ale kupodivu jsem v jeho očích neviděla ztek, ale pochopení.
"Proč si mi to neřekl?"
"Chtěl, aby ses to dozvěděla od něj, až bude čas." Odpověděl mi na otázku. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Zamířili jsme na naše místa. Když jsem se chtěla posadit, někdo mě chytil za bok a zezadu mě objal.
"Pozdravil jsem tě už dneska vílo?" usmál se na mě bratr číslo dvě.
"Mám dojem, že ne." provokovala jsem ho. "Ale smíš to napravit." Lucius mi dal pusu na tvář a sedl si vedle mě.
"Dobré ráno." Pošeptal mi do ucha.
"Dobré." Zasmála jsem se a nalila si džus, který jsem si chtěla nalít už před tím.
Se zmijzelákama jsem se zrovna dala do vášnivého rozhovoru o mudlech, ale naši debatování překřičel hluboký hlas.
"Prosím o chvilku vnímání." Řekl kouzlem zvýšeným hlasem Brumbál. Celá síň se na něj otočila a poslouchala. "Dneska ráno se mi dostalo hlášení od zdrojů, že bylo zabito deset kentaurů." Všichni zalapali po dechu. "Není jasné, kdo to udělal." Koukl se na mě a pak na bratra. Okamžitě jsem věděla, kdo to udělal. Otočila jsem se na Marqa, který jakmile uviděl můj pohled se zaculil. "Opakuji vám, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán a odedneška, kdo to poruší bude vyhozen z Bradavic." Půlka síně opakovaně zalapala po dechu. "A na úmrtí těchto kentaurů pořádáme ples, aby se na ně nezapomnělo. Takže si vytvořte dvojice a to urychleně, protože se bude konat za tři dny." Pokynul, ať se znova dáme do jídla, ale mě jaksi chuť přešla. Ukázala jsem na Marquia, ať jde se mnou stranou.
*
"Proč si to udělal? Ty si snad zcvoknu! Zbláznil ses?!" začala jsem, když jsme byli z dosahu lidí.
"Ros, já jsem nechtěl." Omlouval se mi.
"Ale udělal si to! Proč?" zeptala jsem se. "Proč si je všechny zabil? Myslela jsem, že se jdeš napít, což znamená zabít tak maximálně dva kentarury!" vyhrkla jsem.
"Byl tam se mnou Samuel." Odvětil a já jsem na něj zůstala koukat s otevřenou pusou.
"Co prosím?"
"Samuel." Zopakoval.
"Aha, proč si mi to neřekl dříve?" Tím se vše vysvětluje. Samuel musí vypít alespoň tři lidi za den, na rozdíl ode mě a bratra. "Příště ho zastav, než zabije celé stádo ano? Takhle je to hrozně nápadné a Samuel tak dělá cestičku vlkodlakům k nám."
"Já vim, ale musel jsem už jít." Opřel se o zeď a černé vlasy si nechal spadnout do obličeje. "Na ples půjdeš se Samuelem že?"
"Ano." Odvětím, opřu se o něj a znova si vybavím vášniví polibek s Remusem. Marq si všiml mého nepřítomného výrazu.
"Ros, nechceš mi něco říct?" zeptal se starostlivě.
"Ne, nechci." Usmála jsem se. "S kým ta půjdeš ty?"
"Co já vím." Odfrkl si. "Kdy bude úplněk?"
"Přesně za měsíc." Odpověděla jsem mu. Moc dobře jsem věděla, kam tím směřoval.
"Už budu muset jít, půjdeš se mnou?" Zavrtěla jsem hlavou a on se vydal znova do Velké síně. Opřela jsem se o zeď a podél ní jsem se sesunula na zem. Tvář jsem si dala do dlaní a myšlenky nechala putovat v hlavě. U jedné jsem se ale zasekla. Nevěděla jsem, že jsem jí měla v hlavě. Zatřepala jsem s ní a doufala, že zmizí, ale po pár minutách jsem zjistila, že síla otázky je větší než ta moje… Ros, koho vlastně miluješ?
Super:) těším se na další kapču a otázka na konci je dobrá:) pač by mě taky zajímalo koho teda nakonec miluje:)