25. ledna 2008 v 15:36 | Carol25 (Catt)
|
BY CAROLÍNA VORLÍKOVÁ © ® :
Všude je krev a když říkám všude tak naprosto všude. Na stopě, na zdi, na zemi. Slyším, jak mamka běží po schodech nahoru za mnou. ,,Cat, otevři. Co se děje?,, křičí mamka za dveřmi. Otočím se a uvědomím si, že dveře jsou zavřený, ale já jsem je nezavírala. Nebo ano? Já už nevím. Co nejrychleji jsem šáhla po klice a otevřela dveře. Když mamka vstoupila do pokoje, koukla se na mě a z mého výrazu usoudila, že mě něco hodně vystrašilo. Když se znova kouknu do pokoje, nechápavě koukám kolem sebe. V pokoji nic není. Žádná krev, žádná… Určitě se mi něco zdálo. Zase. Musím usoudit, že začínám naprosto magořit, ale ta krev. Byla tak skutečná. ,,Cat jsi celá studená, pojď ven. Na sluníčko.,, řekne mě mamka a jemně mě obejme kolem ramen. Když jdeme po schodech domu mi zniva projede mráz po zádech. Musím přiznat, že z toho domu začínám mít trochu strach. Ale no tak. Cat. Jsi velká holka. Je ti šestnáct. Probuď se. ,,Tak jsme tady,,, otevře mi mamka dveře a ukáže mi zarost
lou zahradu. ,,je krásná, co říkáš? A až to budeme mít všechno vybalený, tak se na ni vrhnu. Bude to super. Cat? Zase mě nevnímáš!,, křikne na mě mamka. ,, Ale ano, já tě vnímám. Bude to super. Pomůžu ti jestli chceš.,, nabídnu se mamce, i když já v zahrádkářství zrovna moc nevynikám. ,,Klidně,,, pokrčí mamka rameny a mě je hned jasný, že je sice ráda, že ji pomůžu, ale i moje mamka potom co jsem rozryla celou zahradu u táty ví, že mi to nejde. ,,ale teďko musíme rozmístit nábytek po domu.,, řekne mi mamka a už míří ke dveřím. Jenom nepochopím, proč mamka neřekla, těm stěhovákům, aby to udělali oni. Teď s tím budeme tahat po celým domě. Fakt skvělý nápad mami…
Po 3 hodinách, tahání se s nábytkem po domě jsme usoudili, že bychom si zasloužily pauzu. ,,Cat, pojď. Půjdeme se podívat po okolí.,, nabídne mi mamka a já to zcela radostně přijmu. Hodím přes sebe mikinu, obuju si tenisky a už vyrážíme. Když zamykáme dům se juknu na horní okno k mému pokoji. Ale pravda je, že jsem to neměla dělat, hned jak jsme se tam koukla jsem viděla zase ten stín. ,, Co je Cat? Jsi v pohodě? A proč koukáš na to okno?,, vytrhne mě z pohledu na okno mamka. ,,Em, nic, jenom se dívám…,, odpovím a snažím se upřít na mamku přesvědčivý pohled. ,,Tak jdeme Cat.,, řekne vojenským způsobem a já se rozkazu podřídím. S mamkou jsme to vzaly rovně a pak jsme zabočili do nějakého parku. Když jsme tam došly jsem uviděla několik lidí přibližně v mém věku seskupených do partiček. Jo, bylo mi hned jasný podle čeho se ty partičky rozdělují. Na levě straně sedí asi šest barbie a osm kenů, kteří na mě koukali jak na zablešence, fakt je, že se jim ani nedivím, když se kouknu na svoje od bláta zamazaný tenisky, záplatovaný kraťasy a několik let starou modrou mikinu si uvědomím, že jestli chci patřit mezi ně, musím mít alespoň od každého kusu oblečení šest značkových věcí. Cítím se trapně jak na mě zírají, tak jsem se raději otočila a šla nazpátek, ale jak jsem se otočila, tak jsem narazila do něčeho Tvrdého…,,Jau. Panebože.,, vykvíknu ze sebe, ale když cítím jak mě někdo zvedá za ruku a já otevři oči, tak mě zabolelo, ale někde úplně jinde…na srdci…
pohni s pokráčkem, jasný, strašně jsi to ukousla a já chci pokráčko!!!!!!!!